Vyhledávání na skoky.net:
Dnes je 22.11.2017 - 11:51:53
Jaroslav Sakala: „V Česku nemám důvěru.“
17.10.2014 - 15:11 - zajímavosti - Anežka Mockovčiaková


Jaroslav Sakala je momentálně jediným zahraničním trenérem ve Slovinsku. Tam si během svého angažmá v klubu Ilirija Lublaň získal respekt a uznání. V Česku je však jeho pozice jiná. Svou povahou rebela a člověka, který řekne, co si myslí, do prostřední českého skoku příliš nezapadá.


Před lety jsi opustil reprezentaci žen, kterou jsi vedl. Proč jsi vlastně odešel od rozdělané práce do Slovinska? Nebyl to útěk od těžkých a někdy mírně řečeno podivných českých podmínek do slovinské „vatičky”?
Ale já jsem neodešel do Slovinska od žen. Od týmu žen jsem přešel trénovat do klubu ve Frenštátě pod Radhoštěm. U týmu žen jsem necítil podporu od svazu a také od některých rodičů dívek, které byly v reprezentaci. Z Frenštátu jsem odešel až po dohodě s Jiřím Raškou, který mi otevřeně řekl: „Pokud máš nabídku jít do zahraničí, chytni tu nabídku za pačesy... tady ti pšenka nepokvete, působíš na vedení svazu jako červený hadr na býka. Bude to sice škoda, ale jednou mysli taky na sebe.” Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu.


Jak dlouho už pracuješ pro slovinské sportovce a jak významným klubem je lublaňská Ilirija, kde působíš? Na jaký trenérský post jsi byl pozván a jaký post ve skutečnosti zastáváš?
Ve Slovinsku jsem již čtvrtou sezónu, v klubu, který je považován za druhý největší a v minulosti nejúspěšnější. Nabídka zněla na místo vedoucího trenéra klubu a tuto funkci zastávám po celou dobu.


Na jak dlouho Ti připravil slovinský svaz smlouvu?
Smlouvu jsem od začátku dostával vždy na jeden rok, po loňské sezóně jsem dostal nabídku na čtyřletou smlouvu, dohodli jsme se ale, že zůstaneme u jednoleté smlouvy, kterou lze po každé sezóně prodloužit, nebo naopak ukončit. Je to smlouva s klubem, nikoliv se svazem.


Kteří zahraniční trenéři jsou ještě ve slovinských službách a se kterým trenérem se Ti v Iliriji nejlépe pracuje?
Ve Slovinsku jsem v současnosti jediný trenér cizinec. Vím, že tu byl Heinz Koch a u slovinského A týmu působil jednu sezónu Ari Pekka Nikkola z Finska. V klubu Rateče pracoval v minulosti David Jiroutek.

Velmi dobrá spolupráce tady v klubu je s Rokem Mandlem. Když jsem přišel, byl ještě aktivním skokanem, ale po první sezóně jsme se dohodli na tom, že aktivně skončí a začne u nás trénovat. Vzal jsem ho ke své skupině a bylo to velmi dobré rozhodnutí.


Jak velký vliv na chod klubu má spolupráce a finanční spoluúčast rodičů? Jak je velká?
Rodiče jsou velmi úzce spjati s klubem, jejich zástupci jsou v širším vedení klubu, mají také své zastoupení v různých klubových komisích a na činnosti klubu se tedy podílejí velmi významně. K tomu samozřejmě patří i finanční příspěvky, které opravdu nejsou malé. Nezdá se mi vhodné uvádět přesnou částku, ale měsíční příspěvek rodičů na své dítě zde činí téměř tolik, jako v Česku příspěvek na jeden rok.


Po letech práce ve Slovinsku můžeš jistě jako odborník říct, v čem se práce slovinského svazu liší od toho českého a v čem si je naopak podobná.
Vidím především obrovský rozdíl v přístupu slovinského svazu ke vzdělávání trenérů. Každý placený trenér se musí dvakrát ročně zúčastnit trenérských seminářů, kde se probírají nové trendy, vybavení, probíhají přednášky o sportovní stravě, psychologii, tréninkových metodách při práci s mládeží apod. Samozřejmostí je rovněž úzká spolupráce se sportovní fakultou, dvakrát ročně schůzka trenérské rady, kde jsou všichni vedoucí trenéři klubů, pravidelně dostáváme informace o skokanském dění v elektronické podobě. Sportovní centrum v Kranji spolupracuje se všemi kluby a trenéry atd. Abych byl upřímný, nic podobného v Česku nevidím.


Je pravda, že „Tvůj” slovinský junior bude v reprezentaci skákat na Sportenech? V zemi Elanů, které podporují pochopitelně celý slovinský svaz, se mi to zdá poněkud neobvyklé.
I když ta mohutná podpora svazu domácí firmou je obdivuhodná a z pohledu Čecha až záviděníhodná, neobvyklé se to tady nikomu nezdá. Já jen vůbec nechápu a nerozumím tomu, proč to na stejných principech nemůže fungovat v Česku. Urban Rogelj, který si po letošním létě vyskákal juniorskou reprezentaci a skáče na Sportenech, je jen příkladem toho, jak kvalitní lyže umíme v Česku vyrábět, protože prosadit se v tak obrovské konkurenci, jaká tady je, není vůbec jednoduché.


Jak si tedy vysvětlit, že Tvůj syn Filip, který je již členem české juniorské reprezentace, od Sportenů odešel?
O důvodech, proč Filip již na Sportenech nepokračuje, se mohu jen domnívat. Je plnoletý, já mu do těchto záležitostí již mluvit nemohu. Ale znám a dobře si pamatuji postoje některých českých trenérů, mnohokrát jsem od nich slyšel: „Už jsi viděl někoho vyhrát svěťák na Sportenech, vždyť nikdo na nich ani svěťák neskáče!”

Nikdo si nechce uvědomit, že i na jiných značkách musel být někdo prvním, kdo pro ně získal první vítězství. Ale stále věřím, že se podaří Sportenu toho pravého najít. Třeba to může být, a já v to doufám, některý z mých svěřenců...


Když už jsem zmínil Filipa, připravoval se v Iliriji se Slovinci pod Tvým vedením. V zimě 2012 odjel s týmem na FC do USA, kde prokázal velmi dobrou výkonnost. Kdo tehdy hradil jeho start a proč se jeho slovinská příprava skončila?
Do Spojených států jsem dostal pozvánku přímo pro náš klub s tím, že já budu mít vše ze strany pořadatele hrazeno. Filip byl součástí týmu, a proto cestoval na závody s námi. Jeho účast v zámoří byla i tak kompletně na mé náklady a pokladnu klubu nezatížila ani jedním centem.

Po první sezóně, kterou tu se mnou Filip prožil, byl doma v Česku zařazen do juniorské reprezentace. Logicky z toho vyplynulo, že jeho další příprava bude probíhat v Česku s jeho reprezentačnimi kolegy a trenéry. Také pro jeho školní povinnosti to bylo lepší řešení, přece jen studovat přes internet je dost náročné.


Zahraniční trenér, který ve Slovinsku dostává práci již čtyři sezóny, zřejmě již svoji „výkonnost” prokázal. Nemáš chuť vrátit se do Čech a to, čím ses prosadil ve Slovinsku, prosadit i doma?
Do Ilirije jsem přišel s tím, že budu mít smlouvu na jeden rok. Hned na začátku jsem řekl, že plán postavím tak, jako bych tu měl být čtyři roky. No a pak ať vedení ohodnotí, zda se rozhodli správně nebo ne. Nejde přece někam přijít a říct, že za rok udělám zázrak. I když se to někdy taky může stát. Hodně záleží na podpoře, na sportovcích, se kterými pracuješ, a v neposlední řadě na samotných rodičích. Bez jejich důvěry a podpory se nemůžeš v dnešní době prakticky prosadit. Rodiče dětí, které máš na starosti, musíš přesvědčit o svých kvalitách, vědomostech, znalostech atd.

Takže nejde ani tak o to, jestli tu chuť k návratu a práci doma mám nebo nemám, velkou roli hraje prostředí a jak už jsem říkal důvěra. Tu já v Česku ale nemám. Možná, že jednou má práce v zahraničí přesvědčí i Čechy... Nikdy nevíš. :-)


Tvá pověst „rebela” Tě jistě doprovodila i na Slovinsko. Jsi stále tolik „upřímný” jako v Čechách, nebo přece jen u svých jižních chlebodárců volíš více umírněný slovník? Jistě se občas objevily i konflikty. Jak se Ti daří řešit i takovéto nepříjemné stránky Tvé práce?
:-) Sám dobře víš, jaké to je, když přijdeš do cizí země. První slovník, který tě tady každý naučí, je zrovna ten, který se nedá normálně používat. Já stále ještě spolupracuji s Olegem Mazurovem a Pavlem Nyklem (psycholog a kondiční trenér spolupracující v časech aktivní sportovní činnosti Jaroslava Sakaly) a stále se učím, jak pracovat s lidmi. Je jasné, že když vidí, že máš už určité znalosti, že jsi ochoten se stále učit a zdokonalovat, tak se i případné konflikty dají řešit bez nějakých unáhlených závěrů a rozhodnutí.


Jak to bylo s tím již pověstným pytlem brambor po harrachovském MS v letech?
No, to se tady rozneslo velmi rychle a mně pak známí začali dávat brambory, že prý ať se je ani neopovažuji kupovat někde v obchodě. :-) Měli z toho srandu. (V roce 2013 nepozval český svaz na Světový pohár do Harrachova některé české legendy včetně Jaroslava Sakaly. Sportovní ředitel úseku skoků na lyžích Rostislav Jozífek k tomu tehdy dodal: „Nechápu, kde lidi berou názor, že přijdou do zeleniny a dostanou pytel brambor zadarmo.” - pozn. red.)


Jak se změnil areál v Planici a hlavně Letalnica? Kolik metrů se dá po dvouletém návratu očekávat? Změnil se zásadně i profil mamutího můstku?
Areál je světová špička. Ještě není dokončena běžecká část, na areálu se stále pracuje, na mamutím můstku se pracuje dokonce nepřetržitě. Bude to bašta slovinského skoku a běhu. Profil Letalnice bude zcela nový, co nejvíce vyhovující dlouhým letům, a tak se bude plachtit daleko. V těch správných povětrnostních podmínkách určitě kolem 250 metrů!


Vraťme se do Čech. Minulý měsíc jsem viděl v Harrachově dětské závody a byl jsem mile překvapen tím množstvím dětských závodníků. Proč je tedy taková ohromná výkonnostní díra mezi českou reprezentací k juniorům a pak tam dolů k těm dětem?
Musíš si uvědomit, že o tom, jak tráví děti volný čas, rozhodují jen a jen rodiče. Někdy se mi zdá, že by bylo vhodnější nejdříve začít s výchovou rodičů a pak teprve se sportovní výchovou jejich dětí. Je to o důvěře, o které jsem mluvil.

Skoky na lyžích nejsou masovým sportem, a tak rodiče musí cítit, že jejich děti vedou lidi, kteří je neučí jen sportovnímu životnímu stylu, že to není jen o tom umět letět na lyžích, ale i o spoustě jiných sportovních dovednostech. O budování osobnosti a charakteru, o sociálním zařazení, o soutěživosti i přátelství, o umění vyrovnat se s neúspěchem a z určitého pohledu také o zdravém životním stylu, o prevenci v období puberty atd. Proto si myslím, že u vzdělávání trenérů se musí začít. Vždyť ti, kteří pracují s dětmi, jsou v podstatě nejdůležitější v celé té pyramidě sportovní přípravy.


Nemyslím, že bys jako mistr světa a držitel pěti velkých placek z MS a ZOH byl něco svým příznivcům dlužen. V českém historickém žebříčku jsi v TOP 3 se skokanem století Jiřím Raškou a Pavlem Plocem. Přesto ve mně zůstává stále pocit něčeho doma nedodělaného, zbytečně vyklizené pozice. Když jsi prosadil svoje „úlety” s klíny, s posilovacím strojem a další tréninkové lahůdky ve Slovinsku, proč jsi to vzdával doma? Ještě k tomu z pozice skokanské osobnosti.
Ty tréninkové lahůdky, to jsou věci, na kterých jsme dělali společně s mým trenérem Romanem Klímou, neustále jsme hledali rezervy v přípravě a vybavení rovněž společně s Olegem Mazurovem a Pavlem Niklem, o kterých jsem se již zmínil. Snažili jsme se předvídat, kam se bude skok vyvíjet, pokoušeli jsme se trochu získat ve vylepšeném vázání, přemýšleli nad obuví, nad kombinézou apod. Věděli jsme, že pokud budeme jen kopírovat druhé, budeme stále o krok pozadu.

Co se tréninkového procesu týče, neprovozuji v podstatě žádné výjimečnosti. Vyhýbám se tomu trendu, který je nyní velmi často praktikován, že se „leží” na youtube a všechna tam nahraná cvičení se přenesou do přípravy. Musí se přece pořádně zvážit, co je vhodné pro různé věkové kategorie. Jediné, na co kladu sám u sebe důraz, je, že musím být velice důsledný v tom, co dělám a v tom, co vyžaduji po sportovcích. A pak když máš najednou kluka, který je talent, dočkáš se toho, že tím, jak ti věří a vidí, že jsi udělal spolu s ním pro úspěch všechno, jde u něj vzhůru pracovitost, motivace.


Jaká je dle Tebe úroveň českých trenérů? Existuje něco jako česká trenérská škola? Jak si vysvětluješ, že tak trochu za bukem v Lomnici vychoval Tomáš Portyk ze svého syna hotového sdruženáře pro SP?
Já jsem jeden z nich i když nyní trénuji v cizině. Asi bych to nejlépe shrnul tak, že ta úroveň je taková, jaké jsou na trenéry kladeny požadavky ze strany vedení SLČR, vedení úseku a vedení klubu.

Na druhou stranu si ale nemyslím, že o kvalitě trenérů rozhoduje jen přístup jejich nadřízených. Často když slyším či čtu kritiku na vedení úseku skoku, přemýšlím, jestli to je opravdu tak černobílé. Jestli to hlavně není o tom, jak bych to nejlépe řekl, „nemají koule” vyjádřit svůj názor a stát za ním. Možná mají někteří i strach, že by za jejich vyjádření mohla následovat ztráta trenérské pozice.

To je dle mého soudu tou hlavní brzdou rozvoje skoků. Má-li trenér na to, aby mohl pracovat sebevědomě a namísto hledání výmluv a problémů se je pokusil překonat, pak je výsledkem třeba právě Porto. Ona vůbec v Lomnici je ta práce s mládeží v Česku nejvýše. Možná je nejvyšší čas se zamyslet a začít u vzdělávání a výchovy trenérů. Pak bude určitě takových „Portyků” rok od roku více.


Nelákalo Tě nikdy stát se třeba rozhodčím či jiným lyžařským funkcionářem?
Stát se rozhodčím mě tedy nelákalo nikdy, ale musí říct, že mě hodně bavilo a baví občas nakouknout do jiných sportů, třeba výuka alpského lyžování mě bavila a baví stále.


Umíš si představit svou další životní etapu na nějakém postu v českém lyžování, nebo jsi již spolupráci se SLČR definitivně zavrhl?
Trenérská práce mě naprosto naplňuje, určitě nejsem z těch, kteří by předstírali zájem o veřejné blaho a cpal se třeba do politiky. Vyzkoušel jsem si, jaké to je sedět na dvou židlích (výsledek katastrofa), vím jak dopadla má práce v oboru, kterému jsem nerozuměl (jenom snaha nestačí), a tak nezavrhuji nic, co se trenérství týče. Já se měním, lidé se mění, je pořád v čem se zdokonalovat. Nějaké osobní spory nejsou přece důvodem k tomu, abych řekl, že mě ta či ona spolupráce nezajímá.


Na co bys chtěl, abych se Tě zeptal a já to neudělal?
Každý se ptá na moje soukromí, Ty jsi to neudělal. Ale to je dobře. :-)


AUTOR ROZHOVORU: RUDOLF FLÉGR


Zdroj: (skokansky-obcasnik.webnode.cz)
Foto: Jaroslav Sakala (autor: Michaela Vondrášková)

Anežka Mockovčiaková




Komentáře ke zprávě: